Ukázka

Táta odejel sám, ale sám se nevrátil. Přivezl domů… ne, to byste neuhádli! Řeka, která se proměnila v ničící sílu a každému brala a brala, nám jediným přinesla malý dárek. Chlupatou kuličku, očička vyděšená. Vysílený a polomrtvý strachem se u babiččiných dveří klepal ztracený malý pejsek.

“Chudáčku,” vrhla se k němu mamka, když ho spatřila v tátově náručí. “Péťo, přines rychle deku! Jano, podej starej ručník, vytřu mu pořádně srst. Nebo ne, radši ho rovnou vykoupu a ty mu zatím ohřej trochu mlíka!”

A už to lítalo, už to zas byla naše máma, která se konečně mohla o někoho starat a někoho zachraňovat, nejen bezmocně přihlížet té pohromě kolem.

Ze zabláceného tvorečka se po koupeli a vysušení vyklubal roztomilý voříšek. Měl světlehnědou srst, huňatý ocásek a bílé bříško. Jedno ouško trochu nakřivo, na hlavě bílý flek a v očích tak smutný pohled, jaký jsem u zvířete nikdy neviděla.

 “Tak už se neboj, u nás jsi v bezpečí,” uklidňovala jsem ho a hladila, ale on se klepal dál. 

“Co asi chudáček musel prožít,” litovala ho mamka. “A jak se tam vůbec dostal?”

“Proč pes před vodou neuteče?” zvedl hlavu od stavebnice bráška. Vážně, i já bych řekla, že zvíře má nějaký instinkt a pozná nebezpečí včas. 

“Třeba byl někde zavřený,” přemýšlel nahlas táta. “Nebo spadl z mostu, voda ho mohla vzít i s boudou, co já vím…” 

“No jo, je to záhada, jenže on nám ji nevysvětlí,” uzavřela mamka, která pejskovi mezitím ohřála zbytky od večeře a ze staré deky připravila měkký pelíšek. 

“Na, maličký, musíš mít určitě pořádný hlad,” podávala mu misku s jídlem, ale pes nic. Jenom si třikrát líznul teplého mléka a potom se celý malátný natáhl pod topení.

Odpoledne už si ale dal říct a snědl trochu rýže s omáčkou. Na podlaze pak udělal loužičku a tvářil se, že se za ni velice stydí.

Večer se přibelhal ke dveřím a říkal si o procházku. S Péťou jsme se hned strojili oba, taky proto, že mamka šla zrovna umývat nádobí. Už se rozhlížela, kdo bude dnes utírat, ale nakonec jsme byli ušetřeni.

“Dávejte na něj pozor, ať se vám někam nezaběhne,” připomínal nám docela zbytečně táta. K útěku se náš vystrašený nalezenec opravdu neměl, spíše se bál, že mu utečeme my. Označkoval si pár keřů před domem a za celou dobu se od nás nehnul dál než na dva metry.

Ještě ten večer se v pokoji sesedla rodinná rada a místo televize jsme vymýšleli, co s pejskem dál.