Ukázka

Vondráček sebou opravdu hodil, přijel za necelých deset minut.

“To není možný, pochopil jsem vás dobře? Co po vás proboha chtěl?”

Klára mu podala papír. “Má Terezku a rozhodl se, že si ze mě udělá prostředníka. Ještě jsem nestihla napsat všechno, ale tady máte většinu toho, co říkal, zbytek vám dopovím. Myslím, že je to dost přesné, i když jsem byla v šoku.”

“Jak to, že volal zrovna vám?”

“Přečtěte si to,” vybídla ho. “Všechno se tam dozvíte.”

Přestal ji na chvilku vnímat a začetl se do jejího výtvoru. Klára vyčkávala.

“Sakra,” zaklel někde uprostřed textu, ale hned četl dál. Pak zvedl hlavu a pochválil ji. “Vedla jste si perfektně, nevyplašil se.”

“Díky za uznání, radši bych se obešla bez něj. Co s tím teď uděláte?”

“Uvidím, dejte mi chvíli. A nebojte se, odposlech telefonu vám samozřejmě zařídím a taky vám zajistím dole hlídání.”

“Je to vůbec moudré?” zapochybovala Klára. “Jestli má u vás zdroj informací, nechci, abyste v souvislosti s případem uváděl moje jméno. Nehodlám v budoucnu využívat program na ochranu svědků.”

“Když vám zavolal, ví toho o vás stejně dost,” namítl kapitán.

“Ale odkud?” stále nechápala Klára. “Copak mě sledoval až sem? Byla jsem cestou domů dost opatrná.”

“Já vím, šel jsem za vámi. Nebyl tam, za to ručím,” prohlásil kapitán a sebral Kláře zbytek iluzí. O Vondráčkovi za sebou taky neměla ani tušení.

Náhle jí přeběhl po zádech mráz. Ten odpolední hovor, ten tichý dech … nemusela to být nutně Terezčina matka. I někdo jiný mohl na druhém konci drátu vytrvale mlčet a vychutnávat si ji. Žádné otázky a žádné odpovědi, jenom výmluvné zaklapnutí … ano, mohl to být on. Normální člověk přece řekne něco jako Promiňte, spletl jsem se …, jenže on se nespletl. On ne.